ZÁTIŠÍ.

Znám lesů kout – jak pod závoji

tam Princezna spí za šera –,

za ručku brávám milku svoji

a jdu s ní vždycky z večera

v ten lesů kout, kde pod závoji

v modravých mhách a tmavé chvoji

má Princezna spí za šera.

I říkávám: Jen tiše, dítě –

Princezna dříme, nezbuď jí!

Pojď, půjdem tmou a půjdem skrytě,

Princezna mladá dál ať sní –

Svou bílou nožku vyhrň, dítě,

tak aspoň tráva nezrosí tě

a Princezna se nezbudí...

I jdeme tak a jdeme tiše –

jak paprsek jdem k Princezně – –

hle, ona bdí a tiše dýše,

hrá očima – my zříme v ně:

v ty zlaté hvězdy modré výše

a v objetí si klesnem tiše

k nám žehnající Princezně.