Zátiší.

V stín temný stráně vápencové –

jak rád si zajdu do zátiší!

Šum ručeje tu v břehy klove

a duše píseň drozda slyší;

klín trávníku tak měkce svěží

v mír skonejší tu zmdlená bedra,

a na mechu a na protěži

tu rosa plá i za dnů vedra!

Kol s obou stran jak stěny sluje

se habrů starých řada těsní,

a v dol, kam oko dosahuje –

sní vlhký, vonný úvoz lesní,

pln motýlů a zlatých květů,

jak čarovná a šerá číše –

zkad nektar vína, ukryt světu,

svůj půvab ke rtům nebes dýše!