ZATMĚNÍ SIRSIRIA

Všemi prostorami hluše burácí

proud síly nesmírné a neviditelné,

povodeň temna. Trnou óry,

jich sladké záře slávou hýřící

jsou pustou nocí; třesení

křehkých světů fluidních

děsí vytřeštěné zraky duchů,

proletující všesvětovým stínem.

Zhaslé aury ježí se

kolem temných podob andělů,

jich šerý zjev se vlní: tenký stín

zmítaný mocí neznámou.

Tu na své poutí věčnem

i velký aion, svého lidu bůh,

stane, v stinné dítě zmenšený,

nic nevědoucí v prázdném nitru svém.

Třesou se planety, jich záře duchovní

rázem zmrtveny; a hlínami

proplývá mocně stejný proud,

moudrá, přímočará temnota,

v níž hmota jest jen řídký vzduch.

Změny dějin, nové řády, myšlenky

vlévá proud a obnovuje svět.

Tak kámen, strom, tvor, seraf nabírá

sílu duchovou a tvůrčí moc.

A v centru všeho hlavní Sirius

je černá koule s děsnou koronou

a v tomto zatmění svém v sebe čerpá

z hlubin Boha síly bezedné,

jichž strašný jas smí chápán být

zraky konečnými jen co tma,

a dále vysílá je všemu vesmíru.