ZÁTOKA.

V kout lesa zaříznut klín vod se hrouží líný,

a nad ním olše sní a kvetou ostružiny,

Tiš nepohnutá zde – jen modrá vážka v letu

se vzduchem zamihne, trs vodních zlíbá květů.

Kol břehu kapradí se vine stuha svěží

a žluté listí v něm jak padlé zlato leží.

Jen někdy rákosí cos šepce k tůni tiše,

když větřík hodí v ně hrst jehnědů tam s výše.

Z luk blízkých zalétá sem vůně, odkud časem

v let čejka zdvihne se a volá teskným hlasem.

Pak opět ztichne vše. Jdu břehem, kde se stmívá,

vše zdá se báseň být tak chmurná, zádumčivá.

Vše zdá se mrtvo být – a přec, když západ věsí

své rudé červánky v luh setmělý a v lesy,

žár sterý, sterý ruch v té chví se tůni chladné...

– I duše zázrak jest, když lásky zář v ni padne.