ZÁTOKA TICHA

Usnulá voda sněním zelenavá

se matně leskne v mořské zátočině

jak relikvie odumřelých tužeb

planého mládí.

Stráž věrných palem trpělivě čeká

na němém břehu... Sotva valné moře

svou bludnou vlnu jako sdílný pohled

sem občas vyšle.

V ten přístav stínů, který za večerů

rád navštěvuje putující měsíc,

dech zlobné bouře zapudil můj koráb

zbavený mužstva.

Zde na palubě dumám o zlých ztrátách.

Nech snění, plavče, napni plachty vůle!

Hle, moře láká, dálka otvírá se...

Zkus ještě štěstí!