ZÁTOKA ŽITÍ

Tam sen tvůj, vesluje, si tichem cestu měří,

jsa břehy uzavřen se svojí pramicí,

a jako s výsostí pád labutího peří

mír dotýká se duše chvějící.

Neb tady živ jsi byl jak žlutý motýl jara,

bez vášně záhubné, jen pro touhu a ples,

dnes v stesku taví se tvá připomínka stará

na luhy parnaté, na dolinu a les. –

Na příkrou, zžehlou stráň, kde ještěrka se kmitne

a bytost rozplývá se v samotě své v nic,

a slunce obrovské a ztravující, třpytné

svou krví polévá tu prsa borovic.

Kde dálky spájejí se s oblačnem a řekou

na souhru měnivou jak barva opálu

a srdce prolnuto jest melodií měkkou,

již soumrak ucelí z ran věžních cymbálů.

Kde v háji jako flór se stinný prochlad stele,

cit marný vzbuzuje hlas temný čermáka

a v noci vzrušené jak duše bez přítele

když hledí mátožně tvář luny dvojaká.

Sám volný světa duch kde vane z hor a skalin

snům lidí náchylný, však věčně neznámý,

šťav síla bylinných, i jahodí a malin

se těžko vdechuje a lehce omámí.

Kouř modrý, poklidný kde z vesniček se nese

a klepá rozvláčně taj mlýnských složení,

kde ženky mnil’s, že spí tu na pažitech v lese,

a živými jsou mech i kamení.

Kde’s miloval, byl prvně zrazen ženou,

čas léčil tekoucí tvé srdce zbodané,

kde marná láska tvá se silou omlazenou

v těch místech znovu plaše vyvstane.

Tam, černá zem’ kde zašepce zas’ k tobě

a mateřsky tě zlíbá, ukojí,

a v poli smíření na zeleném kde hrobě

se rozvonějí růže levkojí.

Tam sen tvůj – vesluje – si tichem cestu razí,

by zůstal bez bouří tu v zátočině tkvět’,

kde v slepém zrcadle nic víc’ se nezobrazí

než vnitřní, neslyšný a harmonický svět.