Zatoužení jinocha.

Věje májový větříček,

Slunko vzhůru pospíchá,

Jinoch z domu v sad utíká,

Jenžto vůně vydychá.

V trávu klesne porosenou,

Oči k nebi pozvedá,

Ajhle dvé tu sedmihlásků

Na stromeček usedá.

„Pověz, malý sedmihlásku,

Co to svojí družince

Tamto vždycky štěbetáváš

Na tenounké větvince?“

„„Proč ten hoch tam na trávníku

Stromky slzou zalívá?

Proč jak já si nezapěje,

Když ho jaro zahřívá?““

„Tobě, malý sedmihlásku,

Tobě snadno zpívati,

Anoť v blahé svobodě ti

S milou družkou lítati:

Jakže já mám notovati,

Když mne pouto usvírá,

Když mi, po čem srdce touží,

Dravec z rukou vydírá?

Ráno, když tě slunko vzbudí,

,„Poleť, stará,“‘ štěbetáš,

,„K modlitbě nás, ejhle! zove

Krmodárný Tvůrce náš!“‘

Já pak vzdychám, když mne mine

Sladká noční dřímota:

,„Celý den ti plout zas bude

V pracném proudu života.“‘

Vaše práce – milkování,

Po stromečkách žertovat,

Kdež vám Pán Bůh snídaníčko

Ráčí denně zdělovat.

Já však nutném po chlebíčku

Pracně musím slíditi,

Že mne mládce ráčil Pán Bůh

Méně jiných dařiti.

Tobě, když ses ulopotil

V žertech s milou družinkou,

Kyne domov – hnízdečko tvé –

S kliduplnou peřinkou.

Já pak, když i do krve se

Prací tuhou ubodám,

Nevím, zda kdy v přístav klidný

Vlnami se prohlodám. –“

Vstane mládec, pryč se béře,

Sedmihlásek štěbetá:

„„Bůh ho potěš, dodej síly,

Mužně by šel do světa!““