Zatracená města.

Zašla hněvem Boha obě,

zašla, příliš milovala,

zašla v prokletí a mdlobě,

v poušti jak pochodeň splála.

Juni jejich veselí,

děvy, jejich gazely,

zašli hněvem Hospodina,

musili tak zahynouti,

milovat že uměli!

Mrtvé moře tam dnes zívá,

pustá pláň a nahé břehy,

scvrklý tamarišk jen kývá,

kde dřív tolik vřelo něhy!

Smutná poušť a mrtvý kraj,

pustá zem a zašlý ráj,

kámen, sůl a květ je plíseň,

pastýř se tu neodváží

zahráti si na šalmaj.

Na sloup solný proměněna

Lotova tu žena stojí,

symbol stálosti, kde změna

trůní ve svém nepokoji.

Byli šťastni? Kdož to ví?

Zda poušť za ně odpoví?

lásku chtěli, láskou mřeli,

láskou žili v poslední dech,

zač jen? Za klid hrobový!

Nad nimi se věky valí,

zmizeli, jen v zvěsti živí,

jedno zbude: Milovali!

A kdo je tu spravedlivý?

Ve oblaku krouží sup,

v písku stlívá shnilý trup,

a rty modlitbou se třesou:

„Trestej, jak chceš, Bože lásky,

jenom od nás neustup!“