ZATYKAČ.

SEVERÁK mně v tváře duje,

zamrzlá je Sekvana.

Mysl píseň vzpurnou snuje,

struna je však přervána.

V nitru mém je stále vřelo,

stále větším žárem žhnu. –

Na počest vám, demoisello,

novou strunu nyní pnu. –

Sníh ať padá a se množí,

přece dnes, jak na jaře,

u kamene na nároží

pěji vám k své guitaře.

Struna má teď zvučí nově,

nový zní teď z úst mých zpěv;

tkví též v nitru buřičově

láska, nejen vzdor a hněv.

Pěji vám a oněm pěji,

společný cíl k nimž mne spjal. –

Úklady se v tichu dějí,

by se plamen vzpoury vzňal. –

V nitru mém dvě hoří výhně:

pro vás a pro velkou věc.

Za vše, co jste dala vy mně,

děkuji vám, vzbouřenec.

Severák mně v tváře fičí.

Sekvanu již kryje led.

Možná, že mne zítřek zničí

a že jsem tu naposled.

Stěží z bastilly kdo vyjde.

Zatykač je hrozný list.

Zda si pro mne stráže přijde,

lettre de cachet bude číst?

Velký mráz je. Sníh se množí.

Kéž bych zase na jaře

u kamene na nároží

pěl vám ke své guitaře!