ZAVANUTÍ. (II.)

Připomínáš mi tragedii,

na kterou všichni civíme?

Rty mroucí, které bláto pijí –

ty neúprosný podzime?

Připomínáš mi vše, co hyne,

každého, kdo je nešťasten?

Los připomínáš, který kyne?

Jsem příliš všeho účasten.

V tom moři bláta, slz a krve

mé místo: jen se ohlédni.

Já nesl vše od chvíle prvé

až do té chvíle poslední...

Včerejší radost bol dnes setře.

Já vzrušen byl jsem obojím.

Leč, listí, padej, duj si, větře.

Čiň svoje. Já se nebojím...