ZAVANUTÍ. (III.)

Neb je teď podzim chvíle šťastné,

kdy nebe modré a vše jarem vlažné,

že maně hledím na obzory jasné,

zda neuvidím letět ptáky tažné.

Neb je to podzim, jehož dotek hebký

jakoby sáhl na všecky i na vše.

Zvonivý jásot padl do kolébky,

a chodci přešli, úsměv děcku davše.

A vím, proč jsou tak usměvavá ústa,

a slyším, co si pošeptala skrytě:

Ať přijde chlad, ať vůkol mlha vzrůstá.

Co na svém jaře uzří toto dítě?