ZAVÁTÉ STEZKY

Vyšel jsem záhy ku milému chlumu

v jeseni listí šperkem bohaté,

chtěl přírodou jsem provésti svou dumu,

leč div! vše stezky byly zaváté!

Toť spousta listů hnědých, žlutých, zlatých,

v odstínech sterých vichr je sem svál,

směs listů žíhaných i kropenatých

že dnes již uzřím, já se nenadál.

Po noční bouři vzduch byl sladký, čistý

a bezdné nebe modré jako dřív,

kol v sadech jako včera mezi listy

ležely jablek spousty, koše sliv.

A stříbrné babího léta nitky

se chytly do mých šedých kadeří,

se záhonů zdravily aster kytky,

že jeseň, těžko srdce uvěří!

Tak vcelku vše by bylo stejné kolem,

jak bylo dosud v luzném podletí,

jen toho listí nebýt, strání, polem,

a každé chvilky nový přiletí.

Měď, amethyst, do krve rubín splývá,

přes ocúnků již plné pažity,

jeseně kouzlo ve všem zpívá, kývá,

jím všecky stezky jsou tu přikryty!

Ó měkké kouzlo podzimu, ty tichou

vše opřeď hudbou v třísni mlhavé,

to mroucí listí jest mou slední pýchou,

byť místy bylo trochu krvavé!

Mně na něm leží paprsk usmíření,

a vzpomínka mých žní tak bohatých,

buď sladkou básní mi i rozloučení

na stezkách svadlým listím zavátých!