ZAVÁTO

Na střechách sníh se leskne bílý,

a ticho v celé končině,

jen časem, jak když někdo kvílí,

to pozahvízdá v komíně.

Nad plným knih tu sedím stolem

a je mi, jak bych do chaty

byl zavřen v horách, do níž kolem

jsou všecky cesty zaváty.

Tak sám! tak sám! Zde v města středu,

a přece jako v tiš svou vklet,

jak bych kol cítil hradby z ledu

a tušil jenom v dálce svět,

jak zapomenut všemi, všemi,

kdož srdci drazí bývali,

bych umřít měl tu tich a němý

za zapadlými úvaly.

Ó, žel, že nejen jako dneska,

kdy v sněhu luh i zahrada,

i ke srdci se ztrácí stezka

a v sněhu celá zapadá,

že jedenkrát se vzbudíš ráno

a hledíš teskně dojat ven

a zříš vše kolem zasypáno,

a ty jsi sám a opuštěn...

Jak, opuštěn? Ó, slyš jen dětí

zde vedle v jizbě živý smích,

jak když to s rolničkami letí

kol saně lehké v závějích;

přes rámě se ti žena dívá,

a v krbu voní, praská to,

u kamen cvrček písně zpívá –

co na tom, že kol zaváto.

A výčitkou z knih řady zní to:

I my jsme tebe zradily?

Je malých duší pár ti líto,

jež milují jen na chvíli,

když s tebou Keats a Wilde a Shelley

a Longfellow a Whittier?

Což každý z nich tvůj není celý?

Či lepší kruh chceš v jizby šer?

Ó, výčitky jak také snésti?

Jak bláhový jsem byl a slep,

že nechápal jsem toho štěstí

cest zavátých, kol sněžnou step!

Ó, hustě, hustě padej, sněhu,

a stále hustěj, hustěji

a skryj tu celou chvil mých něhu

svou neproniklou závějí!