Zaváto.

V moje smutné, tiché snění

a běd žití v chmurný tem

Bůh mi dal kdys hlavu zlatou,

s mojí sladkým retem spjatou, –

lásky sen sní pod sněhem.

Za tím štěstím plavovlasým

marně zněl mé duše sten,

a keř prvých poupat celý,

jež mi v srdci rozpučely,

svadl – na vždy zasněžen.

Po časech, již v parnu leta,

žití mého sdraný kmen

vzpučel v bílou, něžnou snítku

modrookých dětských kvítků; –

každý z nich již zasněžen.

Sotva kdy víc kol mé skráně,

vichřicím jež padla v plen,

na mých cestách bludných štěstí

zlatým křídlem zašelestí; –

vždyť kol mne svět zasněžen.

Jako zlaté oči strážné

s nebe v šťastný lidský sen

na sta hvězdných světel blýská;

jenom mně se v světě stýská: –

celý věk můj zasněžen.