ZAVÁTÝM V POUŠTI.

Zavátým v poušti dnes bych řekl rád,

že píseň má i pro ně soucit chová

a vlídná slova

a paprslek... V té poušti plné zrád

a umírání, kde vás vítr zavál,

já s slzou v oku vždy vás vzpomínával.

A když dnes zřel jsem před sebe i zpět,

před okem mým zas šírá byla náhle

a v zemi spráhlé

posledních, těžkých kroků malý sled,

v spáleném písku zasypána zpola

a žárem spráhlá dutá lebka holá.

A tam zas kostra ruce zdvihá výš,

svůj holý hnát, jak o vláhu kdy prosí,

ani rosy,

ni krůpějí ret spráhlý nesvlažíš.

Ta ruka darmo po tobě se spíná.

A nad vším klidně věčnost táhne líná.

Teď na obzoru v dáli malý bod

se pozvédá a kotouč prachu bílý

se mihne chvíli,

zas výše letí s vichrem o závod

a mizí zas. To žhavým dechem štvána

se blíží dlouhá, bílá karavana.

A blíží se a roste víc a víc,

už rozeznáváš na velbloudech ženy,

jak obnaženy

si kryjí skráň, jež teplem sálajíc

tak rozpálena plane pod vějíři,

co much roj dravý vztekle kolem víří.

A muži kolem, nože za pasem,

za uzdy vedou velbloudy a mezky.

A v očích blesky

a palný žár, tak blíže táhnou sem

tou širou plání. Oko žárem svítí

a s čela pot se krůpějemi řítí.

Tak zvolna jdou, teď shlédnou v zemi níž

trup holé, bílé, zaprášené kostry...

a vítr ostrý

je žene dál, vše už jen v dáli zříš

a kdo z těch lidí, kteří kolem jeli,

pro lebku tu jen dlouhý pohled měli!

A v ní to přece také vřívalo,

plávalo oko ve paprsku snivém

a jako divem

v něm slunce krásy s láskou splývalo

a kdo z těch lidí na té poušti chudé

si vzpomněl sám, až on tak jednou bude.

A já tak maně též si vzpomněl dnes,

až také budu, čím je nyní ona,

a tmavá clona

vše zahalí, pláč, zoufalství i ples –:

co ti, kdo po mně půjdou širou plání,

mít budou na rtu: vzdech či pousmání? –