ZAVEDENÝ.

Vytáhnul dudák z vesničky,

když první vstaly hvězdičky,

hvězdičky blízko měsíce,

a na bažinách bludice.

A na bažinách do kola

jak oheň půda plápolá,

a jednakaždá bludička

jako ta z nebe hvězdička.

Hledí dudáček, hledí v dál,

co zatřpytěl se jasný sál,

po světlém bludic oděvu,

beze vší hudby, bez zpěvu.

Hledí, dudáček, nevěří,

a k padolíně zaměří –

však za ní také na cestě

zajde si ku své nevěstě.

Oj, v padolíně blaze je,

že srdce znova okřeje,

a z ňader padá všechna tíž,

a dudy tiskne blíž, a blíž,

rozkoš mu tělem probíhá,

až sluch ty tóny nestíhá,

víčka se svírají,

obrazy splývají

na sladký sen. –

Na dudy dudák nakloněn

nevidí kola bludiček,

nevidí milých dudiček.

Slyšely, v kole slyšely,

jak dudy kdesi zavzněly,

jak dudy kdesi zahrály

a v polou písně přestaly.

A do páru se řadíce,

táhnuly k dudám bludice:

ve vzduchu bujně letěly

divoké zpěvy zapěly.

„Hoj, hrej dudáčku, chutě hrej,

ať počne na bažinách rej,

hoj, hrej dudáčku, hrej,

s námi se v tanec dej!“

Mocná tě noci kouzla síť –

a běda komu promluviť.

Chladné je lůžko v dolinách,

vlhké podušky v bažinách.

Zná dudáček ty pověsti,

by nedal se hned zavésti;

a rety pevně přitiskne,

že kapek dvé z nich vyprýskne.

A blíž po dvou se řadíce,

vespolek tančí bludice –

a ve vzduchu když letěly,

divoké zpěvy zapěly.

„Hoj, pusť, dudáčku, mimo strach –

což veselo jest na bahnách:

tanečnic lehkých na žádost,

a dneska u nás vzácný host. –

Hoj, pusť dudáčku strach!“

Poslouchá dudáček ten zpěv

a před sebou zří divný zjev:

po dvou bludice, po pěti

ve vzduchu náhle mizeti,

a sotva dvě se vytratí,

čtyři se z bahna navrátí.

A záhy větrem křepčíce,

již blížejí se bludice –

ze dola k němu přiskáčí,

až hlava se mu zatáčí.

„Hoj, skoč, dudáčku, jenom skoč,

a s bludicemi se zatoč –

však nevěsta tvá spanilá

jinšího sobě zvolila. –

Hoj, skoč, dudáčku, skoč!“

Poslouchá dudáček ten zpěv,

a do hlavy se žene krev,

a slza oko zasmutí,

a za ní jedno vzdechnutí – –

Zachechtají se bludice,

po dudákovi křepčíce,

po dudákovi, po dudech –

běda, kdo zapad’ ve bludech –

A když si dost s ním nahrají,

svatební lůžko chystají,

tož lůžko co ty doliny,

a za podušky bažiny.

Nepřešel dudák dolinou,

zapad’ on, zapad’ bažinou.