Závěje.

Jsou nyní mhavé dny, kdy cesty zaváty;

mé ruce k modlitbě jsou stále sepjaty...

A pusto, nevlídno je nyní v krajích mých,

juž písně odešly a hlahol zvonů stich’.

Tam na dně údolí v závěje zapadlé

spí moje naděje a vášně vychladlé. –

Když smutek mučí mne, tu někdy vyjdu tam,

na kamen usednu a tiše v dlaně lkám.

(A trudné myšlenky se plíží v duši mou!)

Zapadly dědiny a mrtvou krajinou

ve svitu měsíce z pod těžkých závějí,

mé zvony pohřbené ztlumeně zaznějí.