ZÁVĚJE

Jsou nyní mhavé dny a cesty zaváty;

mé dlaně k modlitbě jsou zbožně sepiaty.

Je šero, nevlídno teď v kraji sšeřeném,

již písně odlétly a zvonů smích je něm’.

Spí v klíně údolí, ve sněhu zbloudilé,

mé jaré naděje a vášně zpozdilé.

Stín trpké výčitky se plíží myslí mou.

Jsou cesty zaváty a mrtvou krajinou,

slyš! chvílí půlnoční ve hrobě závějí

mé zvony pohřbené jak ve snu zaznějí.