ZÁVĚR.

Ó, drahý Mistře, na Tvé božské skráně

žák vděčný klade prostý vínek ten;

je z chudobek jen skromných upleten,

jak rodí je ty naše české stráně.

Vím, tyto kvítky že neujdou haně,

smích útrpný snad leckde vzbudí jen;

buď jakkoli, – já budu spokojen,

když vlídné zraky Tvoje padnou na ně.

Ty’s ukázal nám, Mistře, Svými díly,

čím pradědové naši světu byli;

kdo ještě nevěří, že nezahynem?

Víc, nežli tyto chabé verše, platí,

že Tobě žehná naše země máti

a plesá nad svým zdárným, velkým synem!