ZÁVĚREČNÉ SLOKY.

Po letech zase Rossini

se ozval v staré škole,

večer už halil vše ve stíny,

krajinu, lesy i pole.

To učitelův starší syn

sem přesazen byl z dáli,

vzpomněl, když pod stromy rostl stín,

s otcem jak vždycky jej hráli.

A večer, kdy už mizela

v šedivé mlze náves,

hudba ta vzduchem se rozchvěla

údery do žlutých kláves.

Já okolo šel jako v snech

vše vonělo, vše kvetlo,

obrysy kreslilo na oknech

žlutavé, chvějící světlo.

A na rozrytém záhoně

pruh světla ležel žlutý,

nad travou chvěly se jabloně,

vrby už hnaly zas v pruty.

Za školou řeka. Do rosy

šly brouzdat se zas děti,

lehký van větérku v rákosí

dosud se neustal chvěti.

A piana hlas v dáli sláb’,

čas divný byl a snivý,

za návsí u řeky skřehot žab

zaléhal ve vlhké nivy.

Jda k hliništi, kde dovádí

dav dětí, které na zem

usedly v písek, ach, na mládí,

na mládí vzpomněl jsem rázem!

Mně starý mistr v duši sáh’,

již vzpomínek jde nával,

vzpomněl jsem, po školních hodinách

kterak jej učitel hrával.

Na učitele, který tlí

už dávno, dávno v hrobě,

na sešit notový, zažloutlý,

který syn uschoval sobě.

Jak Rossini se třásl tmou,

když k pianu si přised’,

v oblacích šedých já nad školou

žlutavý měsíc zřel viset,

neb hudby zvuk mě vylákal

vždy v krajinu už temnou,

... tehdy bych nejraděj’ proplakal

bolest tak zvláštní, tak jemnou!

A dnes to všecko cítím zas,

a minula už doba,

se synem jeho ten sladký hlas

hudby té cítíme oba.

Syn jeho také měkký je,

teď oknem v mlhu hledí – –

Chápu, jak podivná arie

v blouznivých duších se dědí!...