Závěrečný zpěv.

Ne, nechci, aby jednou na mém hrobě

smuteční bříza rostla uplakaná,

vrásčitá stařena jak utýraná

když k zemi přitiskne se v žalu mdlobě.

Ni křehká jíva, ani útlá břízka

ať nepřijde tam krotké sny mé hlídat.

Kus oblohy chci nad sebou jen vídat,

a hory ať mne zdraví hodně zblízka.

Keř bezový ať prostý hrob můj krášlí,

by duše vůní v něj se mohla vtělit

a se všemi se o své květy dělit,

již k mému hrobu pro útěchu zašli.

A chtěla bych, by v moje snění šuměl

les hluboký, jak moje písně byly,

jichž kouzlem lidé se mi přiblížili,

a kterým málo kdo jen porozuměl.