Závět duchů.

Vezměte a jezte, toť mé tělo!

kdo můž dáti světu ještě víc?

jakou láskou tvoje srdce vřelo,

než-li bledý ret to mohl říc!

Všecko dal jsi, každé okamžení,

ňader rozvlněných každý dech;

v jeslích slávu svého narození,

v poušti, co vykvetlo ve tvých snech.

Každý pohled slitování svého,

který hořel božským soucitem,

když ses skláněl k bídě nemocného,

divem obroditi život v něm!

Lámal jsi všem chleba svého slova,

otvíral’s jim ráje dokořán,

navracel’s jim dědictví jich znova,

rezséval jsi světlo do všech stran!

Každou krůpěj krve tryskající,

jež tě halí v ornát z purpuru,

každý záchvěv bolu v zřítelnici,

jež se zdvihá hořce k azuru.

Každou křeč, jíž srdce tvoje mřelo,

když jsi shlédl máť svou u kříže,

pukající srdce, bledé čelo,

tisknoucí se k tobě poblíže.

I to srdce, archa Noemova,

otevřeno, bok tvůj rozeklán,

kolik krve ještě v sobě chová,

lije štědře z purpurových bran.

Však tvá láska zaplála až v nebe,

horečně bil její božský tep;

když dal’s všecko, dal jsi na vždy sebe:

a své tělo proměnil jsi v chléb...

„To tvůj symbol v každém lidském věku,

když jsi všecko rozdal, co ti je:

chléb se staneš ještě ve člověku,

nebes Synu, božský genie!“