ZÁVĚŤ

Já nechci ležet na periferii,

je plna už ta jáma vyzděná.

Ať rozhozena rodným krajem hnijí

rodného kraje bludná semena!

Už není místa na hřbitově města

v rodinné hrobce, plné po okraj.

Mne pochovejte tam, kde stará cesta

ze sadu vchází v háj.

Svůj pomník mám. Ne sochu vytesanou,

jen trochu stranou starý panský dům

chci ve hlavách, kolébku opěvanou.

Ať stojí píseň stráž mým mrtvým rtům.

Já nechci hřbitova s mladostí bosou

svým těžkým stínem poskvrniti práh.

Zem vykropenou jenom polní rosou

chce pro sebe kajícný sebevrah.

Ať tam, kde kvete polní býlí hluše,

buď spasen bude nebo zahyne

kdo víc než růži, rozvitý květ duše,

miloval poupě, mládí nevinné.

Však duše drahých z dusné kobky města

se přijdou projít do mé aleje

při svitu hvězd, kdy voní stará cesta

jak za mlada. A duch můj okřeje.

Tu závěť splňte. Ne však jako přání

svět plní mrtvých, bezmocné jich sny,

sic v temných nocích do zakokrhání

tam bude výt duch zlý a neklidný.

Je věčný básník, miluje a trestá

i po smrti, duch jeho není báj.

Nezapomeňte. Tam, kde stará cesta

ze sadu vchází v háj.