ZÁVĚŤ

Smrt až mne políbí v líce, oddaně, s mateřskou něhou,

pohřběte bez žalu, skromně tělo mé, rozpuklou kuklu,

z které duch vzlétl jak motýl, toužící po jiné kukle,

oděni v slavnostní roucha bělostné úsměvné barvy,

(neboť je slavnost, kdy tělo, vyživší možnosti světské,

začíná měnit se v prvky, ze kterých povstalo kdysi).

Pohřběte ve hvozd mne vlídný, na mladé pasece slunné,

nejvíc’ kde motýlů pestrých, vůní a bohatství květin...

V živnou prst vložte mé tělo, aby z ní sasanky vzplály;

Jitro vždy okrášlí rov můj smavými démanty rosy.

U nohou prostý buď nápis:

„Tělo zde odložil, žije: básník a hvězdář“ – nic více –

netřeba jména, to stačí, dojatý poutník by stanul.

V travnatém záhlaví rovu rád bych měl pinii vážnou,

přátelsky objímající stínem svým lože, v němž stlívá

tělesná schrána, jen trosky zářného božského těla.

Ptačími zpěvy nechť jásá, podobna divoké lyře,

korunu vznášejíc hrdě k nebi, kde oblaka plovou

v neznámý světelný prostor, drážděna vesmírnou dálkou,

k nebi, kde za nocí luna kraluje v lesku své moci,

zjitra kde v purpuru, zlati koupá se vítězné slunce,

laskavé božstvo, života sláva!