Závět.

Pan Walter z Vogelweide

to neodpustil smrti,

že všecko lačnou perutí

nám uchvátí a zdrtí.

Ó jak měl oplakati

květ luhů i šum háje?

Vždyť ve všem písně zvučely

a ve všem lásky báje.

I kroutí šedou hlavou

a v myšlenkách se ztrácí.

Ó kdyby aspoň ze všeho

mu zbyli v hrobě ptáci!

Vždyť často v svoje písně

tkal písní jejich zlato,

a teď se s nimi loučit má –

jak pomysliti na to?

I rychle chopí péro

a píše do závěti:

„Nechť čas mnou zchvátí památku,

jen ptáci ať ji světí!

Za lesklé jejich peří,

jak dělával jsem v žití,

na hrobě mém, na hrobě mém

jim dáte denně píti.

A k tomu na odměnu

za písně jejich zlaté

na hrob můj zrnka pšenice

jim denně nasypáte.

Když potom k svému stolu

se slétnou v ranní době,

jich zvučný švehol uslyším

a usměju se v hrobě.

Ať zpívají mi do snů

a Bohu na oslavu!“

Tak stanovil a pokojně

v hrob složil šedou hlavu.

I stalo se, jak žádal.

Čas přes hrob jeho letí,

však denně ptáků rej a zpěv

památku jeho světí.

Leč opata a mnichy

křik ptáků ze sna ruší.

„Ó Waltře, že jsi nemyslil

spíš na svou hříšnou duši!

Měl na mše jsi nám dáti

za hříchy svého mládí.“

A pan opat se usmívá

a bříško svoje hladí.

„Oj, páni bratři mniši,

my zpěváci jsme taky;

pro spásu duše Waltrovy

my vystřídáme ptáky.

A v úmrtí den jeho

na hrob mu dáme svíčku,

a ještě z pšenky zbude dost

každému na žemličku.

Což ptáci! hloupost pouhá, –

těm stačí hodit kámen.“

Sbor mnichů svorně zajásal

a zbožně pravil: „Amen!“

Na hrobě pana Waltra

o ptácích ani zvěsti;

leč denně mnich má žemličku –

ó jaké velké štěstí!

A s úsměvem dí opat,

a každý mnich se šklebí:

„Ó Waltře, děkuj v hrobě nám –

nu, teď jsi jistě v nebi!“