Záviděl mně, Ilo...

Záviděl mně, Ilo,

Dunaj divotoký,

že jsem s touhou žhavou,

z rána pod doubravou,

rozkošně až milo,

ovíjel tvé boky.

A když v bučím loubí

za poledne zticha

při tokajském víně

sedělas mi v klíně,

slyšel jsem, jak z hloubi

siných ňader vzdychá.

A když zpita vůní

v šeříkovém keři

hruď tvá rozechvělá

na mých prsou tkvěla,

viděl jsem, jak zlostí

vzdouvá se a peří.

A když na úsvitě

objal jsem tě v zoři

vnad nemaje dosti,

plakal žárlivostí

jako malé dítě

a nes žal svůj k moři.