ZAVÍRÁM DVÉŘE...

Zavírám dvéře k ráji samoty,

jejž s pracným úsilím, pln trampoty

jsem zbudoval si v půdě urputné,

tak drsně nepřejné a lakotné.

Ne srdce stavělo jej, bohužel,

ač plány sdělalo, že krasších zřel

bys sotva, sotva v širém světě kdes,

by tolik lásky byl kdo do nich vnes.

Viděl jsem alpský údol – lavinou

byl zanesen a pokryt skalinou;

statisíc květů, slibných zárodků,

tam ke mně vzdychalo zpod náhrobků.

Tenkráte v ráz oživla hodinka –

„Dost, dost již toho! Nač ta vzpomínka?“

se podrážděný bouří ve mně hlas.

Ba dost – – Čas vzpamatovati se, čas!

Víš, že je třeba let, než v lavině

se ujme keř a kvítek v skalině....

Zničené plány převzal hrdý duch

a stavěl sám, ač v užší půdy pruh.

Ba v hodně úzký pruh, však vysoko,

skad možno zírat hodně hluboko

i v roklin tmu, v jas štítů, dolin smích,

an vůkol vzduch pln jisker je a tich.

Tam vystavěl si stan, jejž rájem mít

si přál, a s rozhledem, jak horský štít

jej skýtává. Tam snes vší krásy sklad,

jak sám jen moh; však vnes i výšin chlad.

A bývají tam hosté věků všech,

a nejvzácnější, se mnou při hodech;

utírám prach jim, k nohám přisedám,

v síň velkých duší jejich nahlédám.

A s nimi nemocný tam sedává,

řeč bohatýrů žízniv slouchává;

to srdce mé, jež nenasyceno –

„Dost, dost!“ – – Ba dost, ba dost již řečeno.

Zavírám dvéře k ráji samoty,

však zavřít nelze. Přes mé klopoty

van žití dýchá do samoty mé,

jsouť okna má i dvéře nepřiléhavé.