Záviš z Falkenštejna.

Na hradě Svojanově od svítání

až do večera šumí ruch a ples;

Záviše z Falkenštejna vřelé přání

se vyplnilo: stal se otcem dnes.

Dědice jména má, jež s chloubou nes’,

dědice moci své i hojných statků;

syn sám pak – rodu královského matku.

To mnoho jest; však otci přece málo,

jenž nad všedností shon jest povznesen.

Co se mu druhdy o koruně zdálo –

ten lichotivý, lepozářný sen,

co stal se otcem, znova obrozen,

a jako čarné vidmo před ním stojí,

k přerušenému nutkajíc jej boji.

A Záviš dumá: „Po králově boku

já mocným byl, mocnějším než král sám!

Ač z hradu vyštván pikli mrzkých soků,

přec panstva květ já na své straně mám;

s ním soudružen i králi odolám.

Mnohým se vláda hnusí Václavova –

nuž, vtip a sílu pokusíme znova!“

I usednul a jal se králi psáti:

„Věz, pane můj, že Bůh mi syna dal!

Teď věru nevím, co si nad to přáti.

Jsem šťasten! – Šťastnějším však bych se zval,

kdyby můj král mně milost prokázal

a synu ráčil svědkem na křtu býti –

svou návštěvou Svojanov oblažiti.“

A posel schvální k Praze váží cestu. –

Zatím pak Záviš mnohým jiným psal:

svým stoupencům a rovněž k syna křestu

je na Svojanov slovem snažným zval.

I významný jim v sledu pokyn dal,

že na hrad též, jak plnou naděj chová,

zavítá Milost krále Václavova. –

Král v čtení zabrán listu Závišova.

Pak dí, obsahu tónem rozehřát:

„Aj, pane Záviši, jak pěkná slova!

jen že se pod květem jich tají had.

Teď znám tě zevrub, co’s náš minul hrad:

bohatství tvého původu znám i zdroje,

znám putny tvé i všecky plány tvoje!

Lest za lest, pane, v činu jako v slově!“

dí dál, a Závišovi píše list:

„S radostí navštívím tě v Svojanově;

přátelstvím mým a důvěrou buď jist!

Však by náš styk byl všakých pomluv čist,

dřív přijeď k nám! Buď hostem v našem hradě!

Pak na Svojanov sjedem pohromadě.“ –

Když Záviš královo byl přečet’ psaní,

hned na cestu se vydal ku Praze,

pln blahých nadějí; netuší ani,

ký obrat nastal v krále povaze

z těch dob, co po zralé byl úvaze

za dobré uznal, ode dvora stranou

těšit se hřivnou lstivě nastřádanou. –

Takž po letech do královského hradu

pan Záviš z Falkenštejna zavítá! –

A jízdou o tom, jakou páše zradu,

a jak ho přijmou, v duchu přemítá.

Však hle, ký obraz se mu naskýtá!

Král jde mu vstříc! A sotva hostě staví,

srdečně vítá jej a blahoslaví.

Hned pak jej do hodovní vede síně;

a po kvase, jenž strojen hostu vděk,

při perlošumném, zlatotřpytném víně

král pronésti se chystá přípitek.

Tajený ze zraku mu sálá vztek.

I pozved’ čís. – Snad hlesnou ústa chvějná

zdravici Záviši z Falkenštejna?

Král mluví pak: „Zde na královském hradu,

kdy ještě žil náš otec Otakar,

hanebnou Záviš páchal vlasti zradu

a šlechetnému králi schystal zmar.

Pak pro sebe a přívržencům v dar

korunní jal se rozchvacovat statky,

i královské se zmocnil naší matky.

A když jsem z německé se vazby vrátil,

hrám v pospasy můj mladý dada věk,

odvážný lupič koruny se chvátil,

a jí se dosud, smělec, neodřek’,

dál snuje pikle. Nuže, přípitek

můj zní: „Ať zhyne Záviš z Falkenštejna!“ –

„Ať zhyne!“ Odezva všech zvučí stejná.

A pochopy, ač zpouzel se a vzpíral,

do Bílé věže Záviš odveden,

by o chlebu a vodě zvolna zmíral,

než dostaví se jeho skonu den.

Všakť ví, že, vyjde-li kdy z věže ven,

na popravišti stane jeho pata,

by hlavu sklonil pod sekeru kata.

„Vše ztratil jsem,“ jsou teskná vězně slova,

„co nejdražším v životě člověk zve! –

A přece ne! Mé nitro poklad chová,

jejž žádná světa moc mi nevyrve:

mám zpěvu dar a s ním i písně své. –

Ó buď mi vítán, vzácný nebes dare!

Zlatistý druhu můj v té vazbě charé!“ –

A od té chvíle z temna věže klínu

co denně zpěv se tichem nočním chví;

tu touhou zmírá po choti a synu,

tu ladí tóny, jimiž rytířství

slavívá lásku, ctnost a srdce lví.

Jen žezla vidmo když mu duší bleskne,

nad hrobem snů svých žalně pozasteskne...

Den prchá za dnem, měsíc za měsícem,

a k novým žněm dozrává zlatý klas;

ve věží ticho, rušeno jen sýcem –

příšerné ticho! včera a dnes zas! –

Však slyš! To přece nebyl vězně hlas? –

Žalostný ston se zachvěl nocí šerou...

Pan Záviš skonal kata pod sekerou! – –

Koruny české, po níž léta práhl,

a pro niž jednal, trpěl, život dal,

nešťastný Záviš nikdy nedosáhl!

Však v obraznosti naší žije dál

z milosti boží pomazaný král –

král zpěvu! jemuž se kol skrání vije

královský vínek zlaté poesie.