Záviše z Falkenštejna. (I.)

Po moravském dálném poli letí plaše divá bouře,

před sebou jak vzteklá žene písek, prach a z ohňů kouře.

Jedna strana Němce hostí, druhá strana českou chasu,

noc je tichá, jen stráž k stráži bděle volá čas od času.

Právě půlnoc. Po Moravě rychle malá loďka plyne,

v loďce vojín k větší píli lodníkovi rukou kyne.

Doplul stráže, zastavuje, volá: „Praha!“ heslo Čechů,

a juž k stanu královskému v nedočkavém kráčí spěchu.

„Ohlaste mě rychle,“ vece, „na rozmluvu s králem nutnou,

šťastnou zprávu nesu Čechům, ale Němcům zprávu smutnou.“

Učinili, jako žádal, a když vstoupil do vnitř stanu,

poklonil se nízko k zemi Otakaru, vojska pánu.

„Ajhle, Záviš! Co tě nese ke mně, pověz, v takém čase!

Přišel jsi, bys sítí řečí lichotných mě lapil zase?“

„Králi můj, to nechci věru; hotov jsem ti k službě býti,

smíř se s námi; pomohu ti voje Němců pohubiti.

Chybil jsem, vím, ale nyní, kdy chce v Čechách pánem býti

Rudolf, vojt ten říše hrdý, zase s tvým chci lidem jíti.

Za milost tě prosím, králi, za milost a odpuštění,

zapomeň, co Záviš konal, teď jsem Čech, v němž zrady není. –“

Dlouho mlčí, dlouho hledí král udiven na Záviše,

bledí rtové nehýbou se, žhavé oko stojí tiše.

A pak mluví: „Možná, možná“ – od pat k hlavě pána měří –

„kdo však oklamán byl jednou, podruhé juž neuvěří.

Propouštím tě; doufám v Boha, bez zrady že v českém voji

zalesknem se v Praze, v říši, jako ondy v slávě svojí.

Málo nás, leč naše věrnost pevna jest a mnoho zmůže,

vítězství tím větší bude, čím míň bude pánů z Růže! –“

„Hana, hana!“ šepce Záviš, „zlobné Růže zneuctění!“

Levicí meč tiskne k boku, pravou krotí ňader chvění.

Se zaťatým rtem se v loďku i zaťatou pěstí bere,

v srdce vášní sálající lestná myšlenka se dere:

„Nechtěl’s, hrdopyšný králi... Nuž, tvé slávy nebuď více;

Králem budou Češi míti zhaněného Vítkovice!“