Záviše z Falkenštejna. (II.)

Na staroměstském náměstí,

blíž posvátného Týna,

se zjevil s pyšnou družinou

pan Záviš z Falkenštýna;

na rychlo do Čech přiklusal,

na rychlo, časně z rána,

kůň rudou pěnou potřísněn

i statného šat pána,

a jeho zvěst je srdcím žár:

„Je mrtev Otakar!“

V tlum lidu Záviš zabočil

a mluvil zvučným hlasem,

a bleskem sršel jeho zrak,

jak plivník nočním časem;

a mnohá žalem zbledla tvář

a zvlhla nenadále,

když lidu mluvil truchlou zvěst:

„Už, lide, nemáš krále,

zle rozsápal ho pomsty spár,

je mrtev Otakar!

Kde proudí veltok Moravin,

tam krutá bitva byla,

tam dvanáct tisíc hrdin spí

i junácká Čech síla;

tam pad’ tvůj rek a jeho voj

se rozprch’ v zmatku boje,

tam zanechal král spor a vzdor,

leč slavné žití svoje

dal tobě – královský to dar –

je mrtev Otakar!

Tam bylo Čechů málo jen,

a Němců velká síla,

v jich sboru zrada smluvena,

leč v českém také byla;

byl s koně stržen vládce náš,

voj rekův Rudolf zničil,

mně osudem, bych první všech

ten hrozný boj ti líčil,

jímž mocný král náš přišel v zmar:

je mrtev Otakar!“

I naříká a pláče lid,

leč mnohá pěst se zvedá,

a z mnohých zraků srší blesk,

a tvář se pýří, bledá:

„Kde ty’s byl, pyšný Růže květ,

rci, strýče Dědického?

Je lítost tvoje upřímná?

jde z hloubi srdce tvého?

Vždyť jej i tebe dvojil svár,

vždyť mrtev Otakar!“

A hluk a lomoz ze všech stran,

lid těžké chvíle tuše,

všech rozbíhá se do ulic,

a Záviš k hradu kluše,

zlý Kunhutě by líčil boj,

té vdově osiřelé,

jíž dávno bylo údělem

to srdce jeho smělé

i mstivé krve vzruch i var:

„Je mrtev Otakar! –“