Záviše z Falkenštejna. (III.)

Do komnaty Záviš vkročil,

nekles’ jak dřív na koleno,

hrd přistoupil ku králové:

„Mou jsi nyní, krásná ženo,

mou jsi nyní do skonání!...“

Na nádvoří pláč a lkání.

„Kde můj manžel?“ – „Zabit v poli,

kolem dvanáct tisíc Čechů;

pozdě s lidem přikvapil jsem,

k Tobě spěchám na potěchu,

netasil jsem meče ani...“

Na nádvoří pláč a lkání.

„Na Moravském poli zemřel,

Otakar, tvůj manžel prvý,

jeho prsa sedmnáctkrát

zbarvena jsou rudou krví;

padl, skonal bez stenání...“

Na nádvoří pláč a lkání

„Proč tak hledíš vyděšeně?

Není krve na mých rukou;

aj, kdož ví, že srdce naše

z umluvené zrady tlukou?...

Proč tak na mne hledíš, paní?“

Na nádvoří pláč a lkání.

„Vetchý je kmen Přemyslovců,

vetchý kmen a větve shnilé,

zpýchal, zhrdl, zcizačil se,

žil i hynul ledabyle;

z Čechů rabi, z Němců páni!“

Na nádvoří pláč a lkání.

„Václav, syn tvůj nedospělý,

chabá jiskra zhaslé slávy,

rozmazlená vetchá loutka,

králík hloupý, mdlý a hravý...

Chop se žezla, mocná paní!“

Na nádvoří pláč a lkání.

„Bez lásky tvůj život vadl,

starcovým jsi byla plenem,

leč v mém srdci a v mé duši

záříš v lesku netušeném!...“

V náruč se mu vdova sklání. –

Na nádvoří pláč a lkání!