ZÁVIST BOHŮ.

Když požáry žhnou v krvi roznícené

a nebe rudé nad hlavou se klene,

v dnů šedivých a bídných kalné přítmí

své zdvihám pohanské a hříšné rytmy.

Tu na svých vášní rozběsněných ořích,

v něž touha hroty ostruh svojich noří,

minulost stíhám v budoucnosti zořích,

kam pěna stříká rozkacených moří.

S Olympu antický sen strhnout na zem,

červánků růže do vlasů si vplésti,

a pyšně nad pekelných hlubin srázem

snít o kráse a zakázaném štěstí:

Nad mraky vztyčit pýchu Promethea,

pro zhoubný blesk mít úsměv pohrdání

a volat věčné kráse: Ave, dea!

když smrti stín se dotkne hrdých skrání:

Toť slavné kouzlo velikého Pádu,

kde poražený slavně triumfuje,

když otvírá se temná brána Hádu

a černá peruť horkým vzduchem pluje.

V ten čas v dlaň sbírám krev svou v žhavé bouři,

jež z hrudi blesky probodené kane,

a k nebesům ji metám, skrytým v kouři –

květ, při němž závistí se chvějí Olympané!