ZÁVIST.

V chatě, kam se slunce děrou dívá,

žila žena hříšná, závistivá.

Světla lidem nepřála ni stínu,

bledou závist nosíc v srdci klínu.

Chudé bez almužny žene, plísní,

jmění bohatých ji v noci tísní.

Celý život trávíc v hříchu smutku

času nemá k setbě dobrých skutků.

V noci nepravosti jenom jednou

přelét úsměv její lící blednou.

Kdysi kleknuvši na úzkou lávku,

prala u potoka zelnou hlávku.

A tu maně lupen utržený

spadl do vln, odnesly ho pěny.

Shýbla se, proud rychlejší byl mnohem,

a tak řekla: „Jdi si s Pánem Bohem!“

Přišla léta, žena umírala,

na spasení naděj byla malá.

Svatý Petr stoje v nebes bráně:

„Co s tou ženou?“ ptal se Lásky Páně.

„Nic!“ – „Snad aspoň onen lístek zelný

získal by jí život nesmrtelný?“

– „Zvedneš-li ji k nebi na tom listu

v koutě ráje ať se těší místu.“

Zaplesalo srdce klíčníkovi,

hříšné duši Boží vůli poví:

„Na svůj lupen stoupni obezřele

na něm závisí tvé blaho celé!“

Prostorem již k nebi letí duše,

ale za ní mnohá hříšná kluše.

Chytají se listu na okraji,

snad s tou šťastnou dostanou se k ráji.

Ale běda! stará závist ženy

zaplála v ní nové ve plameny.

Odhání je, s dušemi se hádá –

list je ve dví, duše v peklo padá.

„Co s tou ženou?“ ptá se Láska Páně.

– „Nic!“ děl Petr hledě v rajské pláně.