Závist.

Tak smírně klidno bylo v šíru včera,

jen moře bilo v břehy mlčící.

Dnes nebe skryla mraků clona šerá:

břeh drásá moře hněvně hučící.

Od rána bije stejně do večera.

A celou noc ta píseň dunící

mně ve sluch zní... Tuk věků tisícera

v břeh buší úder vlny pěnící.

Vždy v stejném rytmu, věčně, bez únavy

a nemá konce výbojná ta síla,

jež ani chvíli útok nezastaví.

Mou duši prudká závist naplnila:

Tak jak ty, moře, věčně v útok hnát,

prost lidské mdloby nikdy neklesat!...