Závist.

Hoch mladý, hezký, – šestnáct je mu let, –

a říkají mu: „Čeká na tě svět,

nebudeš v potu dobývat si chleba,

máš všechno, čeho ku vzdělání třeba.

Hleď, kterak mrznou v pusté ulici

stejného stáří s tebou mladíci!

Ubozí! Pro ně knih a školy není,

jsou k bídě, k nouzi předem odsouzeni.

Ty nemáš poznat její hroznou tíž,

ty budeš šťastný! uč se!“ – Věřil již

a učil se, pil z jasných zdrojů vědy,

ve školách prvním byl ten hošík bledý.

Do noci sedá v knihy zahloubán,

až projde školy, bude z něho pán

a bude šťastný! – všichni mu tak praví, –

dojista bude, – vydrží-li zdraví!

Od knihy vstane zmořen, unaven,

v ulici pustou hledí z okna ven.

A vidí tam ty hochy chudé,

ti neučí se. – Myslí: co z nich bude?

A lituje jich, útrpností jat,

jsou bosi v zimě, lehký mají šat

a lelkujíce mrazem jen se chvějí

a přece – vida! – přece dovádějí!

Jdou děvčátka, – to ještě děti jsou,

však s koketností ženám vrozenou

už vlasy češou, pentličkami strojí

a vypínají postavičku svoji.

A hoši hbitě už se vrhli k nim,

zní ulice teď smíchem divokým,

a s dívčinami honí se a perou

a hubičky jim beze studu berou.

Hoch bledý vážně hledí s okénka

a podivná v něm vznikla myšlenka:

hned mezi ně by zaskočit chtěl letem!

Ze srdce věru závidí těm dětem!

Jim patří dnešek. – což to není dost?

A jemu? slíbena prý budoucnost!

Ach, ti tam věru že jsou šťastnějšími,

hned chtěl by měnit s nimi!

A do náruče lapit chtěl by sám

tu černovlasou uličnici tam! – –

Ne, nesmí, nesmí! – Marně čas tu ztrácí!

S povzdechem sedá opět ku své práci.