ZÁVOJ.

Příval blesků jasem síň mou zalil,

jak by v oheň milostný se potápěla.

Stín, jenž vládl večeru, se vzdálil,

lampa stříbrná se na nebesích skvěla.

V moře neznámá se měsíc plavil,

hvězdná jeho družina se steskem chvěla.

Tehdy z bílých paprsků jsem navil

závoj průhledný pro krásu tvého těla.

Závoj nevěstin, jímž slzy chtěl jsem zříti

ve tvém úsměvu, jak krystalem se třpytí,

v očích tvých jak rozkoš věčná rozkvétá a plá.

Ale když jsem vykouzlil tě v bílé tkáni,

bylas nedotknutelnou v svém pousmání,

tvoje políbení hasla smrtelná a mdlá.