Závratnou končinou, houštinou lesů

Závratnou končinou, houštinou lesů

dral jsem se horečně vzhůru,

po pěšinách ještě chodce jsem potkával

a dál už sám směrem jediným,

kde kýžený cíl, světlo se zjeviti mělo.

Už mýtina z dálky svítí,

už vidím, jaké štěstí!

Bez dechu nazírám

v jedincův účel.

Hladká mýť, rovná, cementová,

a prázdná, prázdná!

Ah! tam uprostřed – sfinx?

Takový malý človíček,

kamenný, nízký, vytesaný.

Takový človíček docela malý.