zavřel jsem knihu...

zavřel jsem knihu. verše ještě zvoní.

přede mnou v parku kvetou jiřiny.

i hněv a lítost snad se v nervech honí.

jdou hudbou hlasu příkré vidiny.

záhony jiřin! a ta vzácná jména!

jen zmrazit mohou zraku dychtivost.

je příroda tu kejkly zneuctěna,

a uměním se chlubí umělost.

honosně prchá od přirozenosti

zestárlá třída, frazér cynický.

proč na odiv je u vás tolik ctností,

básníku ctný a akademický?

čím zběsileji hltá chlebodárce,

čím ruce krví zbrocenější má,

tím více k nové opiové várce

tu lift-boy ducha kroutí očima.

zloději práce pšenice líp kvete,

kde zloděj rozumu se usadil.

proč padesátkrát boha citujete,

básníku mudrcových snů a chvil?

cos v intelektu věští konec světa,

jenž krvavé je roven orgii;

však opatrnost, bledá slečna z ghetta,

chce za dobré být s buržoasií.

je sladko v oficiálnosti plouti

a předem olympanský býti stín.

proč chtěl bych, básníku, vám odhrnouti

škrabošky vaší tuhý mušelín?

den ze dne maska za maskou tu padá,

důstojnost křehká za důstojností;

den ze dne mudrc v dírkách nosu badá

a deklamuje staré hlouposti.

svět zlodějský a idealistický

se houževnatě vzpírá osudu.

ó básníku, váš pathos deistický

už duní jen, jak píseň ze sudu...

zavřel jsem knihu. verše ještě zvoní,

a forma hladí umem korektním.

jiřiny hlavy nejapné sem kloní,

podobny básním, z nichž čpí ztuchlý dým.