ZAVŘENÝ HŘBITOV

Na hřbitov venkovský

jsem druha navštívit

šel, v duši závidě

mu jeho mír a klid.

Leč vstoupit nemoh jsem,

byl hřbitov zavřený,

jen mříží zahlédl

jsem kříže, kameny.

Na jednom náhrobku

stál bílý cherubín,

a „Dále!“ – kázal – „Dál!“

mi ruky jeho kyn.

„Dál odtud! Nepřišel

tvůj ještě klidu čas,

své touhy bláhové

tys ještě nesetřás.

Na pošetilých snech,

na žití ještě lpíš,

nechť stýskáš, ještě rád

máš klopoty své tíž.

Ples živých dětinský

se mísí ve tvůj žel,

nač těch, kdož tady spí,

bys rušit spánek chtěl?“

A tak jsem tedy šel,

v svém srdci citů svár,

jen přes mříž hodil jsem

na hřbitov květů pár.

Až měsíc vypluje

na modrá oblaka,

v noc letní jeho svit

snad mrtvé vyláká.

A starý přítel můj

se sehne pro kvítí

a něco z dávných let

z nich dýchat ucítí.