ZAVŘETE OKNA!

Zavřete okna! Podzim nastává.

Tak prožíval jsem léto ve svém sklepě

jak v přírodě, tak v intimním s ní styku:

Muškáty živé hořely v mém okně,

zelené listy prozářeny sluncem,

a zvenku zaléhal sem kdákot slepic

a čimčaření šedých vrabčíků

a ze dvora mi velký ořech šuměl.

Slunce mi svítilo, vzduch teplý proudil,

bojácně sice, do polovic jizby,

z dalekých zahrad vál sem výdech kvítí

a hlasy hudby, píseň kolovrátků

a zněl sem výskot hrajících si dětí,

z blízkého chrámu varhan slavné pění

a romantické zpěvy zbožných davů.

Leč dnes, v den mojich narozenin, chlad

mi zavál v jizbu, prochvěl mými kostmi,

nastává podzim přírody a žití.

Teď zapalte mi v krbu měkké dříví,

ať o borových lesích zazpívá mi,

kde žežulčino volání se hlásí,

tiše se kmitá motýl zbloudilý.

A dejte kamnům kamenného uhlí,

ať o pravěku zablčí mi píseň,

epopej slavnou o palmových lesích,

o hustých hájích přeslic neforemných,

v níž brouzdali se okřídlení draci

a mamutové drtili je krokem.

Ať zpívá o přívalu velkých moří,

jež zaplavila v bouřném rozvlnění

svět předpotopní, prostý, gigantický,

a pohřbila jej pro nás v hloubkách země.

Jak vesele to uhlí v kamnech praská!

Chceš na procházku? Dobře svrchník zapni

a proti prškám deštníkem se ozbroj,

a vzpomínej dnů krásných, letních, slunných,

jež protékat jsi mohl v horách, v dolech,

tys však je zabil! Proseděls je v schůzích,

v poradách nudných, správních, politických,

ve službách cizích, národa a Církve.

Tak nejkrásnější’s ubil dobu žití,

propásl’s chvíle, jež se nenavrátí,

svou šíji shrbil’s, zakabonil’s líce

a o deset let přiblížil ses k hrobu.

Kus života jsi obětoval živým,

kteří se zatím omladili v lázních

a kráčejí teď kvetouce kol tebe,

osmahlí, krevnatí a zbrunátnělí

se diví, že jsi jako podzim – žebrák.

Zavřete okna! Hu, ten chlad tak mrazí!