Zavržený.

Kdys básník mladý verše vydal

a dámě, kterou miloval,

je zaslal honem, list k nim přidal,

v němž nadšeně jí zjevoval

svých rozohněných citů plání

a vroucné žádal za vyznání...

„Nu, dojista jsem vyhrál teď!“

si pomyslil a v sladké touze

pak snil, a mřel, a čekal dlouze –

až došla zpět mu odpověď!

I otevřel ji nedočkavě –

leč všecka krev mu stoupla k hlavě,

když slov jej ovál chladný mráz:

„Již promiňte ach! mému peru,

že přizná se – já radši věru

mám verše vaše, než-li Vás!“...

Však nešťastný náš autor mladý

chtěl před světem být hrdinou!

A nevěda si lepší rady –

za novou opět vidinou

v let odvážný se pustiv směle

juž záhy vzplál svým srdcem vřele

ku jinému zas poupěti...

I svěřil mu svých prsou tíhu

a veršů též mu poslal knihu.

Div dočekal se odvěti!

Leč tenkrát list mu vypad’ z ruky –

neb horší, než jsou pekel muky,

při čtení řádek zakusil:

„Proč „božskou“ zříte ve mně krásku?

Ó blázínku, vždyť chci jen lásku –

a básně psát Jste nemusil!“ –

„Ty rány byly kruty sice,

však umřít po nich nemusím,“

si básník pravil, „– do třetice

o štěstí své se pokusím!“ –

I napsal v posled vroucí psaní,

jímž od nejkrasší ze všech paní

mnil sladké dosíc’ ozvěny...

Však jeho sen jen trval chvilku,

neb dopis dostal: „Mlád Jste, snílku,

a verše Vaše bez ceny!“ –

Tu přisáh’ si „– jen ta mou bude,

jež stejně tak mé písně chudé

mít ráda bude, – jako mě!“

Leč stárne již – a čeká dosud...

Ó hořce tak jej trestá osud,

že mlád prv, toužil neskromně!