ZAVZNĚLA VOLÁNA...

Voskem růžovým (až v sníh odstín přešel)

zjemnělým citem mým v poddajnou mi hmotu

zachvěly náhle se obrysy štíhlé,

lahodné, něžné – –

Kovu těžkého, jenž ráz mívá sšedlý

– olova myšlének tížících za nocí –

podoba přijala symbolu svatosť

v uleklém zraku.

Píseň zahořklá i v svém echu z dáli

zavzněla volána, nucena vším srdcem,

– v kadlubu prastarém z obou hmot všedních –

ulil jsem dílo. – –