ZAZDĚNÁ PRAVDA (I.)

Krása – Dobro – Pravda, letem

rčeno, byla trojice,

milovaná celým světem;

prvá ovšem nejvíce.

V jednom kraji žily kdesi

v poetickém baráku,

vystavěném mezi lesy

bodrých, statných sedláků.

Žily s matkou: dokonalá

lidská naše Tradice

cepovala, šminkovala

jmenované dívčice.

Prvé dvě si oblékala

podle módních žurnálů,

závoje jim kupovala,

vodila je do bálů.

S třetí ale měla potíž,

ač ji stejně Ijubila;

tvrdohlavou byla totiž

dcerou Pravda rozmilá.

Rozmarně si umínila,

že se líčit nebude,

nahá chodila jak víla,

však prý matce nezbude!

Jednou jen na prosby, rady

oblékla si košili,

přikryla jí svoje vnady,

když ji sestry prosily.

Ihned však se zastyděla

a šla roucho odhodit.

„Čistý úběl mého těla

musí zůstat nepokryt!“

Na příkladě tom je vidět,

že chtěla být Popelkou.

Sestry začaly se stydět

za ni před svou veselkou.

Stalo se, jak v světě chodí

rok od roku napořád,

sestra Dobro že svou lodí

dostihla i doktorát.

Právník jakýs ujmul se jí,

rád prý měl ji nadmíru –

ukazuje činy její

za vzor vrahu, upíru.

Krása se zas zalíbila

malířovi nesmělci,

a Tradice zaslíbila

ji hned tomu umělci.

Tak se obě šťastně vdaly,

jenom Pravda nekalá,

jak dřív sestry předvídaly,

matce doma zůstala.

Nikdo hrubě nestál o ni,

všem byla moc divoká,

prudká jak pár dravých koní.

Oheň sálá od oka,

vlas jí hoří barvou mědi,

mědi čerstvě tepané,

slova její ostré jedy

jiným v duši kapané.

Někdy dobře naladěna

s Poesií chodila –

jedna druhé lepší žena.

„Ta by Štěstí rodila!“

Tak si vzdychl člověk mnohý,

jejž ovlád’ po Pravdě chtíč,

jak naň hlédla, však co nohy

stačily mu, pádil pryč.

Chvilku s Pravdou polaškovat,

ušlo by ještě tak tak,

na život se s ní však oddat,

to znamená hrozný mrak!

Pravda zatím uznávala

hořce, že už odkvétá,

nazdařbůh se proto dala

nahá na pout do světa.