ZAZDĚNÁ PRAVDA (II.)

Pravou nohou vykročila,

přešla zemské hranice,

pak vesele poskočila.

(Na jezeru lodice

před jejím se octla zrakem,

za jezerem králův hrad.)

Rychle, jak v závodu s ptákem,

vplula k bráně do zahrad.

Rozčesala zlaté vlasy,

umáčené v jezeře.

Ach, zde mají rajské časy,

z oken voní večeře!

Z nádvoří je slyšet k vchodu

líbezný šum fontánu

s ptačím zpěvem v doprovodu.

Zabušila na bránu.

Po chvilce se otevřela

stará brána dokořán.

Pravda skorem oněměla,

neboť, ajta, pro pět ran,

klíčníka jí sám král dělá.

Činíc mu svou poklonu,

chudák Pravda za to měla,

teď že půjdou k salonu.

Je to král? Snad zrak ji šálí?

(Stejné zlaté čepice

„tři králové“ nosívali

od nich z jedné vesnice.)

Ach, již mluví: „Děvo smělá,

kdo jsi, co chceš v hradě mém?“

„Pravda jsem,“ odpověděla.

„V ochranu mne, prosím, vem!“

Zavrtěl král šedou hlavou,

vida její nahotu,

prs zastrčený kšticí žhavou.

„Ejhle drzou holotu!

V klidu jsme tu, holka, živi,

nevidím tě tady rád!

Co chceš u nás?“ dál se diví.

„Zvrátila bys starý řád!

Není pro tě místa tady,

nedobře nám tě tu mít.

Vpustit kozla do zahrady,

kam bychom se měli dít?“

V jinou říš se Pravda brala

slzavým tím údolím.

Hlad měla, div nežebrala.

Tma houstla nad okolím.