ZAZDĚNÁ PRAVDA (III.)

Byla půlnoc. Říše spala.

Ulicí šli biřici,

v níž, bůhví, odkud se vzala,

sedí dívka truchlící.

Byli sice na mol zpiti,

ale bílý dívčí zjev

nedopustil dál jim jíti –

vzbouřila se v chlapech krev.

Stanuli jak zkoprnělí.

„Hrome, to je divadlo!“

Co dělati, nevěděli.

„Co to dívku napadlo!?“

Konečně se jeden vzchopí,

v oči se jí podívá,

za rameno nahou chopí:

„Jsi ty ňáká Godiva?

S námi půjdeš, daremnice,

duše bludná, ubohá!

Jak jsi přišla do ulice,

to je, k čertu, u Boha!“

Pak se nahé uchopili

opilí ti biřici,

cestou kopali ji, bili,

vedouce ji k radnici.

K lavici ji přivázali

do radniční světnice,

drábi zatím burcovali

bubny svými ulice.

Ač noc byla a tma tmoucí,

město oživlo stem hlav,

„hanbu bídné děvce“ řvoucí

stohlavý spěl k radě dav.

Bubnování probudilo

všecky zemské proroky.

„Tohleto se podařilo!“

ječí zástup divoký.