ZAZDĚNÁ PRAVDA (IV.)

Přišli popi, profesoři,

jiné moudré hlavice,

delegáti z konsistoří

horšili se velice.

Hladili si šedé brady,

vzájemně si vadili,

na konec se chytli rady,

by ji v žalář vsadili.

Tu kýs mudrc (pot mu tekl

přemýšlením po čele)

toto asi v radě řekl

basem vážným, ztemněle:

„Drazí páni, zákon nutká,

aby byla zavřena.

Horší je, než prostitutka:

chodí – jak je stvořena!!

Ale je v té věci háček!

Do vězení dáme ji,

náhle v noci chytrý ptáček

uzme nám ji potají.

Neboť, mám-li mluvit v próze,

aby rozuměl mi lid,

odvážlivec k symbiose

s námi spjal by ji. Což být

podle řádu našich dědů

můž to? Nuže, vidíte!

Tož poznáte ku posledu,

na plano že střílíte.

Já bych vám tu vstříc šel radou,

byste děvku pustili –“

potřásl svou šedou bradou,

„buď – nebo ji zazdili!“

Sešel s roster; hlomoz všude.

Obecenstva zmizel klid.

„Lepší druhá rada bude!“

sípe rozvášněný lid.

Ortel vyřčen. Zavoláni

byli ihned zedníci.

Trvalo až do svítání,

než zazdili hříšnici.

A byl konec. Duše vzletné

trápila ta příhoda,

děti též a nepříčetné.

Malá v Kosmu nehoda!