Zazděná.

Cože se tam, vizte jen!

z toho hrobu zvedá?

Pánův duch to, den co den

svoje dítě hledá;

od pasu až po kraj pat

černý, k hlavě bílý,

za živa dal pochovat

dceru ve zlé chvíli.

S panošem ji v háji zřel;

viděl, jak ho něží,

zlítil se – hoch mečem mřel

pannu blíže k věži

zazdít dal, však touže noc –

ach té chvíle bědné! –

umřel též, teď vyšší moc

vždy ho z hrobu zvedne.

Bloudí hradem tam a sem

i kol hradu venku,

smutné věže s okrajem

níže ku okénku,

odkud ondy krásný svět –

ach, že tak se točí!

uviděly naposled

panny krásné oči.

K ní ho žene luny zář,

volá ji a vzdychá:

„Ukaž mi svou milou tvář,

trpitelko tichá;

krutý, děsný byl můj čin,

odpusť, odpusť otci,

tíhou činů svých a vin

váznu v běsů moci!“

A když prosí zas a zas,

v okenci se zjeví,

krásná jako v dávný čas,

tvář zazděné děvy;

ústa šepcí: „Smír buď již,“

rukou vstříc mu kývá,

z čarných očí níž a níž

slza dolů splývá.

Na otcovu tekou skráň

ony slzy ledné,

sotva však že padnou naň,

níž o stéblo bledne;

až vybělí cel a cel,

takou lid má víru,

dotouží se, jako chtěl,

spasení a míru!