ZÁZRAČNÁ PROMĚNA.

Zmámen, až se dech mi tají,

kráčím tichým parkem v máji:

Co kol sněžných kleneb, loubí,

v něž se vonné snětí snoubí,

co tu živých, vonných bání

v milostných snů usmívání,

snivým blahem chvějivých,

v tajemství svém zářivých,

zdivených svým bohatstvím,

nečekaným blahem svým!

Tolik světla, tolik vůně,

tolik vůně, tolik světla!

Udiveným usmíváním

srdce steskem mi až stůně,

tvář mi zazářila, zkvetla!

A teď: Co se se mnou děje?

Jakým proutkem tajemným

Čaroděje – Dobroděje

byl jsem tknut? Což pouze sním?

Blažen prostřed parku stojím,

pohnout se a dýchat bojím:

Vždyť tak náhle svojím bytím,

všecek proměněn se cítím!

Ne, to není pouhý sen,

ne, to není pouhý klam!

Vysoký a svěží kmen,

květy celý obalen,

vonný, světlý Strom jsem sám!

Bohatý tak, zářný, snivý,

v dálky, k výším, jako divy,

sněti svoje rozpínám:

Jak zašumí Ducha van

s výše jich, z všech zářných květů

do šíře všech světa stran,

pro zdar, rozkvět další světu,

pyl svůj štědře rozsívám!