ZÁZRAČNÝ AUTOR.
Lin-Lan jméno okřídlené,
jasné jako nový meč,
obávané, proslavené
v krásné zemi He-Če-peč.
Lin-Lan velkým cílům žije,
s copem chodí, jí a pije,
básně skládá, tragedie,
slávy jeho plna řeč.
Malý velký se mu klaní,
neb on dává žití, smrt,
kritiky an břitkou zbraní
rozmílá vše na padrť.
Co’s ty stvořil – mrtvá děcka,
bezmasá jsi suchá pecka,
on, jen on je věčnost všecka,
dávno tě již z dějin škrt.
Nakladatel bystrá hlava,
Čin-Čong jeho jméno jest,
bystrá hlava, přemítavá
za svým pultem kuje lest:
„Získat si ho, nu, to chválím,
v rozpočtu se neošálím,
reklamou vše na troud spálím
pro svou kapsu naručest!“
Čan-Čeng druhá bystrá hlava,
vis-à-vis ta firma jest,
bystrá hlava, přemítavá.
za svým pultem kuje lest:
„Získat si ho, nu, to chválím,
v rozpočtu se neotálím,
reklamou vše na troud spálím
pro svou kapsu naručest!“
Po ulici s pejskem Ce-ci
Lin-Lan kráčí, neví nic,
jaké se to strojí věci.
Klaní se mu Čin-Čong vstříc,
usmívá se, z dálky hladí,
vnadí ptáčka, vnadí, vnadí –
Čan-Čeng na to hledí kradí
bledna vzteky víc a víc.
Se zálohou předem v dlani
Lin-Lan v nový spěje ruch,
Čin-Čong jen se klaní, klaní,
pod kůží však jásá: juch!
Ale běda, zdrada číhá,
z vis-à-vis se Čan-Čeng zdvihá,
v očích se mu zloba míhá:
„Já vám,“ praví „při sám bůh!“
Dva pytlíky plné zlata
zvítězily napolo,
sympatie naráz jata:
„Ať jde Čin-Čong na kolo
s tou svou trochou, na mou věru
Kdyby měl tak ještě dceru...“
Zálohu zpět – zpronevěru
nese Čengův pikolo.
Lin-Lan velik dvojnásobně
na plzeňské míří dnes,
ale Čin-Čong vrčí zlobně:
„To tak, to tak, při sám běs!
Nebude to, u sta hromů,
rozumím přec já líp tomu.“
A již letí střemhlav z domu
za Lin-Lanem do tmy kdes.
„Přeplatí ho!“ Čan-Čeng čichá,
„znám však také ještě cos!“
Na cestu se vydal zticha
peněz plný vak i šos.
Našel oba kdesi k ránu
žampusy pít ve šantánu,
jak to bývá u Číňanů:
a teď na kosa pad kos.
Ve dražbě jak častěj bývá,
přepláceli jenom což,
Lin-Lan jen se pousmívá,
už má peněz plný koš:
„Nenutil vás nikdo přeci,
to jsou věci, milý Ce-ci,
strhají se mi tu všeci,
Buddha sám se v to už vlož!“
A tak stal se Lin-Lan velik,
monstreautor čínských niv,
zlata pln kde jaký kbelík
jako král je z toho živ.
A proč tolik všeho toho?
Aby, pamětliv jsa mnoho,
pro toho ni pro onoho
pranic nepsal jaktěživ.
A tak žije v boží bázni –
nezbývá již mnoho říc –
pohár za pohárem prázdní,
spí, zas pije, a víc nic.
Konkurenti za to žalem
v přeplácení vytrvalém
schnou jak třísky, hubnou valem
den ode dne víc a víc.