Zázračný květ.

Když spal jsem, duch můj z těla vzlet’

si nejkrásnější hledat květ

a prolet’ celý boží svět.

Chtěl najít soujem krásy, něh,

kam dobroty by paprsk šleh’,

jejž hostit můž’ jen rajský břeh.

A letěl, zčeřil obilí,

na kterém vůní opilí

se kolébali motýli.

A letěl, padl do travin

a slíbal rosný jejich klín,

let’ vrbami, skrz olší stín.

A zpěvné duše spících hnizd,

čím vlna šeptá, chví se list,

lesk hroznů, jenž plá v amethyst;

květ svlačce s květem koukolu

i stříbrný pel topolů,

ze slunečnic hrsť plápolů,

a vůni spící v liliích,

měsíc, jenž visel na větvích,

vše na svá křídla nabral tich.

A prškami hvězd, poupaty,

a hudbou noci provátý

jak plný byl a bohatý!

I našel tebe. – Jaký div!

vše zbledlo, co snes’ z luk a niv,

a žebrákem byl jako dřív.

Chtěl tobě dát – čím oplýváš,

vše květy – ty je v srdci máš,

vše hvězdy – duše tvé jsou stráž.

Neb zázračný jsi sama květ,

jenž roste jednou za sto let,

jejž nemá celý boží svět.

Na oči dát jej – zjasní zrak,

že duše lehká jako pták

až k bohu letí do oblak.

Na hlavu dát jej – z únavy

se vzchopí mdlý, kdo churaví,

se potěší a uzdraví.

Však na srdce jej položit,

to znamená vždy šťastným být,

vždy milovat a věčně žít!